×
16. 9. 2021
Dopisy z Ramanášramu - 67 - Oběť
Dopis č. 67 z 22. 8. 1946
Minulý týden nás opět navštívil jeden z pravidelných návštěvníků ášramu. Měl s sebou opis tamilské knihy Thiruvaimozhi a začal se s Bhagavánem bavit o vaišnavistických tradicích. Také se zdálo, že onen návštěvník nedávno obdržel zasvěcení. Když to potvrdil, Bhagaván na to navázal a počal vyprávět o svých dřívějších zážitcích:
„Když jsem žil na Arunáčale, chodívali ke mně nějací vaišnavisté (stoupenci Višnua – pozn. překl.). Pokud vám, existují u nich dvě sekty – vadakalai a thenkalai. Hovořil jsem s nimi v souladu s jejich tradicemi, protože mě to nic nestálo. Oni se však domnívali, že jsem jejich přívržencem a chtěli, abych se nechal zasvětit, což jsem odmítl. Věřili, že pokud člověk nemá náležité zasvěcení, nedostane se do nebe. Ptám se jich: ‚Ukažte mi alespoň jednoho člověka, který vstoupil do Vaikunty (do nebe) s tělem‘. Oni však podle své tradice možnost vstřebání osobnosti v božství nepřijímali. Namítali: ‚Veliký svatý Višnu sídlí na nebesích. Kolem něj sedí realizované bytosti a slouží mu.‘ Jak by se tam všichni vměstnali? Snad že by se nalepili těsně rameno na rameno? Sami by to měli vědět. A nejenom to. V jejich tradici je mantra, podle níž v okamžiku přijetí zasvěcení odevzdávají všechno svému guruovi. Stačí, když se mantra odrecituje a guruovi se předá dakšina (dar či oběť). Sebeodevzdání tím končí a už nesejde na tom, co bude pak. Rezervace jejich místa ve Vaikuntě je jistá. Je nutné ještě něco udělat? Někteří z nich mají takovéto představy.
Je čirým sebeklamem si myslet, že arpana (oběť) je takto snadná,. Arpana znamená, že se mysl ponoří v Já a spojí se s ním v jedno. Znamená to, že se máme zbavit všech vásán (tužeb). A to se nestane bez vlastního úsilí a boží Milosti. Boží síla se vás nemůže zmocnit a stáhnout vás do sebe sama, pokud se úplně neodevzdáte. Ale v čem tkví otázka našeho sebeodevzdání? Samo Já představuje odevzdání. Dokud jej člověk nedosáhne, musí bez přestání usilovat. Člověk nakonec ve svém úsilí uspěje, ale jen poté, co se o to donekonečna snaží. Jakmile uspějete, pak už není cesty zpět. Takhle to chodí. Co z toho, když se opakuje slovo arpana, arpana? Možná si opakováním slova arpana vyděláte nějaké peníze. Má to však nějaký účinek na mysl? V knize Thiruvaimozhi jsou advaistické písně, které zpívali stoupenci po seberealizaci. Jedním z nich Námmalwár. Zpívá, že matka chválila svoji dceru, která dosáhla seberealizace, a to takovým způsobem, že to vypadlo jako by ji zavrhovala. Podstata písně je v tom, že se tu zpívá: ‚Toto dítě říká – já jsme Šiva, já jsem Višnu, já jsem Bráhma, já jsem Indra, já jsem slunce, já jsem pět elementů – já jsem vše! Ale je to Višnu, kdo jí sedí na hlavě a má ji k tomu, aby takto pěla. Jinak by takhle nebláznila. Je to Višnu, kdo jí proměnil.‘ To je smyslem těchto písní.“
Tyto písně pak byly čteny nahlas a Bhagaván vysvětlil jejich význam.
Bhagaván nám pak vysvětloval, co je to visištadvaita (jednota vyjádřená mnohostí – pozn. překl.): „Když stoupenci zpívali písně v pojmech advaity (nedvojnosti), někteří komentátoři význam zkomolili a tlumočili ho v pojmech visištadvaity. To je vše. Nic jiného v tom není. Takový je i názor všech dávných mudrců. Co vlastně visištadvaita znamená? Je to to, co je visišta (rozlišené, projevené) a je nejdokonalejší – tím je Višnu. Je tím i Íšvara, Sadášiva, Bráhma – všechno. To, co je, je jen jediné. Někteří z visištadvaistů tomu dají jméno i tvar a nepřipustí, že může existovat nějaké pohlcení (zdánlivě oddělené bytosti – pozn. překl.) do svrchovaného bytí. Připustí jen žití v témže světě, blízkosti a ve formě, jako svrchované bytí (tedy ve svět Višnua – pozn. překl.). Říkají ‚arpana, arpana‘ (obětuji, obětuji). Ale jak může existovat arpana, když tu existuje jakési já (já obětuji)? Pokud člověk neví, čím je, tak nemůže dojít k úplnému odevzdání se. Pokud poznáte, čím jste, uvědomíte si, že je tu jen jediné. Mysl, která představuje já, se pak samovolně podrobí. A to je skutečná arpana (sebeodevzdání),“ zakončil Bhagaván.