14. 8. 2021
Dopisy z Ramanášramu - 63 - Spokojenost
Dopis č. 63 z 19. 8. 1946
Bhagaván požádal Rádžagopalu Ajera, aby do knižní podoby svázal čtyři zkušební kopie tamilského díla Čatvarimsát, které nedávno dorazily z tiskárny. Než jsem odpoledne o půl třetí dorazila do haly, byly už knihy hotovy. Scházel jim jen vrchní přebal. Bhagaván ukázal kopie lidem okolo a se smíchem povídá Vaikuntavasovi po svém boku: „Podívejte, když tyhle kopie dobře prodáme, koupíme si další čtyři. Kdo by nám je jinak dal? Museli bychom si je koupit v knihkupectví. Kde však seženeme peníze?“
Všechny nás to pobavilo a Vaikuntavas se rozesmál.
„Proč se smějete?“ povídá Bhagaván. „Jsem snad zaměstnán a vydělávám si stovky rupií každý měsíc? Nebo podnikám a válím se v penězích? Kde vezmu peníze? Mám nějakou samostatnost? Když mám žízeň, musím vás poprosit o vodu. Pokud bych místo toho zašel do kuchyně a chtěl vodu po nich, řeknou: ‚Hleďme, tenhle svámí nám začíná nějak moc poroučet.‘ Musím být zticha. Mám nějakou nezávislost?“
Byl v tom jiný záměr nežli mírné pokárání všem, kteří právě takto hovoří? Vždyť Bhagaván je nezávislý na všem, co je z tohoto světa. A nejenom to. Vždy se chováme podle našich přání. Chceme tohle a pak tamto a stáváme se otroky našich tužeb. Naše tužby uskutečňujeme tím, že si něco přejeme nebo nařizujeme. Bhagaván zde zlehčuje nejenom samotnou autoritu, ale dokonce i vyprošování si objektů tužeb. Byl tu ještě jeden takový příklad. Před dvěma či třemi roky, když jsem jednoho rána vešla do haly, Bhagaván odpovídal na několik dotazů Krišnasvámího v následujícím duchu:
„Když jsem pobýval v jeskyni Virúpákša, Sundaréša Ajer chodíval do města do pro bhikšu (vyžebrané jídlo) a přinášel nám jídlo. Občas v jídle zcela chybělo jakékoli koření nebo čatní. Strávníků bylo hodně, ale jídla bývalo málo. Co jsme mohli dělat? Jídlo jsem smíchal, zalil horkou vodou a získal tak jakousi kaši, kterou jsem dal každému do sklenice a sám jsem si vzal také jednu. Občas jsme měli všichni dojem, že by bylo dobré s jídlem smíchat alespoň trochu soli. Ale kde vzít peníze na nákup soli? Museli bychom si sůl od někoho vyprosit. Ale jakmile jednou začneme prosit o sůl, řekneme si, že můžeme poprosit o dhál (čočková kaše), a když si vyprosíme dhál, rozhodneme se vyprosit pajásam (rýžový puding) a tak dále. Takže jsme to brali tak, že bychom neměli prosit o nic dalšího a snědli jsme kaši tak, jak byla. Ale byli jsme šťastní i navzdory takovéto dietě. Jídlo bylo satvické, bez jakéhokoli koření, a dokonce i bez soli, tak nejenomže přineslo zdraví tělu, ale i nesmírný mír mysli.“
„Je sůl jednou z věcí podporujících radžas (žádostivost)?“ zeptala jsem se.
„Ano. Pochybujete o tom? Není to snad řečeno v jedné z knih? Moment, podívám se po ní a řeknu vám,“ odpověděl Bhagaván.
„Úplně stačí, když to prohlásí Bhagaván. K čemu kniha,“ řekla jsem.
Nejenže se soli nevzdáme, ale pořád si říkáme, že by to pro chuť chtělo i čili papričky. Takové jsou naše zvyky a pravidla kolem stravování. Velké bytosti jí, aby žili a sloužili světu, zatímco my žijeme, abychom jedli. V tom je ten rozdíl. Pokud jíme, abychom žili, pak nemusíme myslet na chuť. Když žijeme, abychom jedli, pak chutě neberou konce. A kvůli tomu podstupujeme mnohá trápení a zkoušky.
