4. 8. 2021
Dopisy z Ramanášramu - 62 - Jedno písmeno a jediné věčné
Dopis č. 62 z 18. 8. 1946
Jistí návštěvníci, kteří před několika dny dorazili z Bomabaje a hovořili jazykem gudžarátí, si v ášramu koupili pár knih a nějaké fotografie Bhagavána. Když to vše Bhagavánovi ukazovali, požádali jej, aby se do knih podepsal.
„Jaké jméno mám napsat? „ptal se Bhagaván.
„Vaše,“ odpověděli.
„Jak se jmenuji?“ opáčil Bhagaván.
Když návštěvníci řekli: „Jmenujete se Ramana Maháriši, nebo snad ne?“ Bhagaván s úsměvem prohlásil: „Říká se to. Ale vážně – jaké mám jméno, nebo co je mým rodištěm? Podepíšu se, když budu mít jméno.“
Návštěvníci tiše odešli, aniž by řekli cokoli dalšího.
Určitě si vzpomínáš, jak si v lednu 1945 poslal Bhagavánovi svoji knihu o bankovnictví s prosbou, jestli by Bhagaván mohl být tak laskav a napsal do ní slov „Óm“ nebo „Šrí“ a vrátil ji zpět. Bhagaván to odmítl. Dal mi místo toho kus papíru, na který napsal telužský překlad tamilského verše, složeného Bhagavánem kdysi dávno, když dostal podobnou otázku od Somasundarasvámího. Když jsem ti ten kousek papírku poslala, s radostí si jej přijal jako Bhagavánův duchovní pokyn. Později v tom verši udělal Bhagaván nějaké drobné změny, a ještě později jej na žádost Muruganara přeložil do sanskrtu. Verš nyní zní: „To jediné – věčné, po všechen čas přebývající v Srdci, je poznáváno sebou samým. Je možné to popsat?“
Všechno se mi to dnes připomenulo, když návštěvníci z Bombaje měli podobnou prosbu a byli odmítnuti.
Asi před deseti měsíci k nám zavítal Pantu Lakšhminarajána Šástri, profesor telugu na Maharajah koleji ve Vizianagaramu. Spatra složenými verši vychválil Bhagavána a následně jej poprosil: „Věnujte mi prosím něco, co by mi připomínalo toto setkání a požehnejte této ubohé duši.“
„Co mám darovat?“ ptal se Bhagaván.
„Co je vám libo, třeba jen jedno písmeno jako duchovní pokyn,“ odpověděl Šástri.
„Jak mohu darovat jedno písmeno?“ opáčil Bhagaván a podíval se na mě.
„Možná postačí, když mu řeknete o verši Ekamakšháram,“ řekla jsem.
Co je to za verš?“ zeptal se Šástri.
Na to jsem ten verš nahlas přečetla.
„Kde je ona dwípada?“ zeptal se Bhagaván.
I tu jsem přečetla nahlas.
Šástri byl rozradostněný, jako by získal ohromný poklad a přepsal si verš i dwípadu. Když jsem pak Šástrimu vyprávěla o okolnostech, za jakých byly oba texty sepsány, byl Šástri nesmírně šťastný a odešel poté, co se před Bhagavánem uklonil.
Tohle všechno se mi vybavilo, když dnes Bhagaván návštěvníkům z Gudžarátu říkal: „Jaké mám jméno, nebo co je mým rodištěm?“ A nejenom tohle. Vzpomněla jsem si na píseň, kterou si během domácí práce zpívávala moje maminka a jejíž smysl se dá shrnout takto: „Rámanamam je rozlehlý vesmír. Nemá jméno, nemá tělo, nic nekoná. Má záři měsíce, slunce i ohně.“ A úplně stejné je to se jménem Ramany!
