13. 2. 2021
Dopisy z Ramanášramu - 47 - Čí je vozík?
Dopis č. 47 z 28. 5. 1946
Swarna a Vidja, děti našeho bratra, chtěly vidět chrámy Adi Annamalai, Durgamba a další, takže jsem se včera ráno vydali na cestu, když jsme získali Bhagavánův souhlas. Protože je vrcholné léto, bála jsem se, že děti, kterým je deset a dvanáct let, nebudou schopné v horku chodit, a tak jsme si pronajali vozík tažený volkem. Spolu s námi vyrazily další stejně staré děti, a dokonce i jedno mladší. Jeli jsem okolo Arunáčaly cestou, po níž se chodí pradakšina, viděli jsme všechna zajímavá místa a vrátili se asi o půl dvanácté. Do haly jsem přišli ve tři odpoledne a Bhagaván na mě vyzvídal: „V kolik hodin jste se vrátili?“
Když jsem odpověděla, že bylo půl dvanácté, Bhagaván se zeptal: „Zvládly děti tu vzdálenost ujít?“
Řekla jsem, že jsme jeli na volském vozíku. Bhagaván žertem odpověděl: „Ach, rozumím. Jeli jste na vozíku. Kdo získal púndžu (duchovní zásluhu)? Vozík, býček, nebo ty děti?“
Na to jsem nedokázala odpovědět.
Bhagaván povídá: „Toto tělo je samo o sobě vozíkem. Další vůz pro tento vozík! Ten vůz táhnul volek! Lidé o této činnosti (obházení Arunáčaly) říkají: ‚Tohle jsme vykonali.‘ A takhle je to se vším. Lidé přijedou vlakem z Madrásu a říkají: ‚Dorazili jsme.‘ Stejné je to i s tělem. Tělo je vozíkem pro já. Nohy si dají práci s chůzí a lidé říkají: ‚Ušel jsem. Přišel jsem.‘ Kam jde já? Já nedělá nic jiného, než že si všechny tyto činnosti přivlastňuje.“ Po těchto slovech se Bhagaván vyptával: „Ušli děti alespoň nějakou vzdálenost?“
Odpověděla jsem, že jsme šli do ášramu Gautamy, zazpívali jsem bhadžan, ale dál už jsme kvůli žhavému slunci nešli.
„Aspoň něco. Aspoň něco ušli,“ řekl Bhagaván.
Víš dobře, že Vidja je rozpustilá holka. Od té doby, co přišla, má spoustu otázek ohledně Bhagavána. „Dědeček Bhagaván nechce nikam chodit? Proč ne?“ Mé odpovědi ji neuspokojily, a tak se sama 24. 5. zeptala Bhagavána, proč nikam nechodí. Jak víš, tak Bhagaván velice rád rozmlouvá s malými dětmi. Laskavě na ni pohlédl a povídá: „Ty mě chceš odvést k sobě domů? Takhle si to představuješ, že ano? Na tom není vůbec nic špatného, ale když někam půjdu, půjdou se mnou všichni tito lidé a cestou mě další spousty lidí budou zvát k sobě domů. Bude se jim to líbit, když k nim nezajdu? Nebude. Chytnou mě a potáhnou k sobě. A další lidé mě zase potáhnou od nich. Můžeme všechny ty lidi vzít k tobě? A nejenom ty lidi. Když odejdu, celá Arunáčala půjde se mnou. Jak ji můžeš vzít pryč? Podívej, drží mě tu jako ve vězení. I když mě odtud odvedeš, někdo jiný mě cestou chytí a zase mě posadí do nějakého jiného vězení. Co můžu dělat? Řekni mi, jak se mám k tobě dostat? Nechají mě všichni tihle lidé odejít? Co říkáš?“
Vidja nedokázala odpovědět. Bhagaván od té doby lidem říkal: „Tohle dítě mě zve k sobě domů.“
Včera se Bhagaván doslechl, že obě děti dnes odjíždějí do svého domova. Když Bhagaván v 9:45 vycházel z haly, uviděl Vidju postávat blízko vchodu, Chytil ji za ruku a říká. „Dítě! Vezmeš mě také s vámi? Pevně mě svaž, nalož mě na vůz a odvez mě pryč.“
Před odjezdem vzala Vidja Bhagavánovy fotografie a přinesla mu je ukázat. Hned jak ty fotky Bhagaván uviděl, prohlásil: „Takže si mě bereš pryč. Pevně mě svaž a nalož mě na vůz.“
Každý přítomný pociťoval štěstí a Vidja s ohromnou radostí, celá rozdováděná, začala vykřikovat: „Ano, odvážím si dědečka Bhagavána!“
Kdo (si koho odváží)? Kam může člověk jít? Čí je vozík? Kdo je ve vězení? Když se hory samy hýbají, kdo je může zastavit? Jsou to ale starosti!
