18. 12. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 41 - Co je vlastně pradakšina?
Dopis č. 41 z 15. 4. 1946
Sám víš, jaký je dnes úžasný den! Bhagaván nás naučil něčemu nesmírně cennému. Od té doby, co jsem sem přišla, bylo mojí obvyklou praxí, ráno i večer, poklonit se před Bhagavánem poté, co jsem třikrát po způsobu pradakšiny obešla halu.
(Pozn. v knize: Pradakšina představuje uctění čehokoli obcházením zleva doprava, takže pravá tvář je vždy otočená směrem k osobě nebo objektu obcházení.)
Když jsem dnes ráno jako obvykle vykonávala pradakšinu, z Bhagavánových úst zazněl jakoby nadpozemský hlas a zazněl mi v uších jako tón flétny. Byla jsem zvědavá, co to je a oknem jsem se podívala směrem k pohovce Bhagavána. Na Bhagavánovo tělo dopadaly paprsky ranního slunce a dodávaly mu zvláštní třpyt. Dr. Šrínivasa Rao natíral Bhagavánovy nohy mastí. Na tváři Bhagavána bylo vidět zářivý úsměv: „Ach, to je jen Nagamma! Myslel jsem, že je to někdo jiný,“ řekl Bhagaván. Cítila jsem, jako by mi chtěl něco říct a hned jak jsem vstoupila do haly, položila jsem se před ním v úctě na zem. Bhagaván s úsměvem povídá: „Hleďme, tak vy také musíte dělat pradakšinu, když to vidíte u jiných, že? Kolikrát děláte pradakšinu?“
Byla jsem trochu překvapená, a protože jsem byla tázána na počet, odpověděla jsem: „Třikrát.“
„Opravdu? Ostatní to dělají také tak. Podle vašeho příkladu. To je ta potíž. Řekl jsem jim, ať to nedělají. Říkám to také vám. Co vy na to?“
„Co mám na to říci? Přestanu s tím, když mi to radíte.“ S těmito slovy jsem se posadila.
Bhagaván se na mě podíval a pokračoval: „Podívejte, tihle lidé vykonávají pradakšinu kolem haly donekonečna. Už včera jsem jim říkal, ať to nedělají. Budou namítat: ‚Nagamma také chodí pradakšinu. Nemělo by se to říci i jí?‘ Když vás lidé vidí chodit kolem haly, tak si nově příchozí pomyslí, že by měli udělat to samé a začnou chodit okolo, jako to dělají, když obchází chrám. Proto vám to říkám.“
Bhagavám pak povídá nám všem: „Co se myslí pradakšinou? Šankara napsal (v sanskrtu): ‚Skutečnou pradakšinou je meditace, že tisíce vesmírů krouží kolem vznešeného Pána, který je nehybným středem všech forem.‘ V tamilštině byla tatáž myšlenka podrobněji vyjádřena autorem Ribhugíty.“ Bhagaván s těmito slovy vzal Ribhugítu a přečetl nám a vyprávěl následující: (Bhagaván čte z knihy) „Ó Pane, abych vykonal pradakšinu k tvojí slávě, obešel jsem svět, ale ty jsi ve své plnosti všude. Jak bych tedy mohl kruh dokončit? Budu Tě uctívat jako kutaštha akhila rúpa (nehybně celistvá forma světa). To je jediná vhodná pradakšina.“
(Bhagaván vypráví) „I namaskár (položení se v úctě na zem před člověkem či objektem – pozn. překl.) znamená to samé. Namaskár je vplynutí mysli v Já, a ne nějaký čin položení se na zem (myšleno před guruem – pozn. překl.) vždy když vstáváte nebo si sedáte nebo někam jdete či odněkud přicházíte.“
Doktor Šrínivasa Rao se zeptal: „To, co vyprávíte o pradakšině, namaskár a podobně, je možná určeno těm, co jsou v athíta šthiti, tedy jsou duchovně velmi vyvinutí. Ale není vhodné, aby lidé jako my, vykonávali před guruem prostraci (obřadné položení se na zem)? Říká se, že bychom neměli vůči guruovi projevovat postoj nedvojnosti, a to ani když tento postoj vůči třem světům projevuje guru.“
„Ano, je to tak. Nedvojný postoj neznamená, že byste neměli provádět namaskár a podobně. Jen by se to nemělo přehánět. Advaita má být v bhávě, má to být dispozice mysli. Nemá se projevovat navenek ve světských záležitostech. Chce se po vás, abyste měli náhled rovnosti (sáma drišthi). Ale budeme jíst to samé jídlo jako pes? Ptáčeti stačí hrstka zrní, ale bude stačit nám? Sníme určité množství jídlo, ale bude to stačit i slonovi? Proto musíte mít postoj nedvojnost jen v bhávě, v mysli, a v ostatních záležitostech byste měli svět přijmout. Ačkoli džňánin nemá žádné bolesti ani potěšení, projevuje je s ohledem na druhé. Podobá se těm, kdo za dohodnutou mzdu hlasitě naříkají a bijí se v hruď. To je vše. Džňánin tím není dotčen,“ řekl Bhagaván.
Někdo se zeptal: „Co to jako je – bít se v hruď a plakat za peníze?“
Bhagaván odpověděl: „V dávných časech se tak dělo. Řekněme, že zemřel nějaký starý člověk a v domě není nikdo, kdo by kvůli němu plakal. Tak co s tím? Musí být někdo, kdo bude kvůli mrtvému plakat. Tak to žádá zvyk. Proto existovali určití lidé, jejichž povoláním bylo plakat za peníze. Když se jim řeklo, dokázali naříkat lépe než nebožtíkovi známí a příbuzní. Naříkali metodicky, téměř zbožně a s ohromnou rozmanitostí. Bili se v hruď a ronili slzy, které jim tekly díky dlouholeté praxi, nebo si do nich vtírali šťávu z cibule, a celý program dokázali dokončit podle plánu. Stejným způsobem se chová džňánin – podle přání druhých. Notuje si nápěv, který se zrovna zpívá. Je v tom zběhlý a není to pro něj nic nového. Jde k tomu, kdo ho zavolá. Obleče si cokoli, co se po něm chce, aby nosil. To vše kvůli druhým, protože pro sebe si ničeho nepřeje. Jeho činy budou v souladu s přáním lidí, kteří po něm něco chtějí. Člověk tedy musí sám a velice dobře poznat, co je pro něj opravdu dobré a co je skutečně zlé.“
Dříve, když Bhagaván svým blízkým stoupencům říkal: „Proč děláte toto?“ nebo, „proč neděláte tohle?“ litovala jsem, že nemám výsadu být takto tázána. Teď jsem rozčarovaná. Není to jen tím, že jsem obdržela duchovní pokyn. Zdálo se, že hlas Šrí Bhagavána říká: „Když jsem ve své plnosti všude, jak mě můžete uctívat pradakšinou? Myslíte si, že jsem kamenná socha, kterou můžete jako někde v chrámu obcházet stále dokola?“
