22. 11. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 39 - Uma
Dopis č. 39 z 26. 2. 1946
Jednoho rána hovořil nějaký stoupenec o Púránách. Bylo to předtím, než jsem začala s psaním těchto dopisů. Stoupenec se zeptal Bhagavána, jal získala Parvátí (manželka Šivy) jméno Uma.
Bhagaván na mě pohlédl a řekl: „V knihovně je výtisk Arunáčala Púrána v telugu. Je tam?“
„Ano, je v knihovně. Mám ho přinést?“ ptala jsem se.
„Ano, ano,“ odpověděl Bhagaván.
Hned na to jsem přinesl knihu z knihovny a podala mu ji.
Bhagaván ji otevřel a povídá: „Tady je ten příběh. Šati Dévi, Šivova manželka a dcera Dakšhi, si vzala život, když byla pohaněná svým otcem, který zrovna vykonával rituál ohnivé oběti. Narodila se pak (jako Parvátí) Himavanthovi a Menace. Za manžela si přála jen Pána Šivu, a aby svůj záměr prosadila, vykonávala tapas. Menaka se ji snažila v tapasu zabránit slovy: ‚U (ne), ma (nech toho).‘ Tak přišla ke jménu Uma.“
Po přečtení příběhu mi Bhagaván knihu vrátil. Zatímco jsem listovala stránkami, Bhagaván se tiše smál. Nemohla jsem přijít na důvod. Po chvilce nám Bhagaván sám od sebe vyprávěl následující: „Podívejte. Existuje o tom ještě jeden příběh. Parvátí započala s tapasem, ačkoli Menaka dělala, co mohla, aby ji odradila. Když se zjistilo, že to k ničemu nevede, Himavantha vzal Parvátí do poustevny, kde pobýval Šiva v podobě Dakšinamurtiho a povídá: ‚Mé malé dítě chce konat tapas. Dovolte ji prosím, ať je pod vaší ochranou.‘
Šiva se podíval na Parvátí a povídá: ‚K čemu tapas v takto útlém věku? Proč se nevrátí domů se svým otcem?‘
Parvátí odpověděla: ‚Ne, nepůjdu.‘
Paramíšvara (Šiva) se ji ihned snažil odradit slovy: „Přemohl jsem prakrti (přírodu), a tak se mohu soustředit na tapas. Zůstaneš-li zde, budeš vystavena pustošící prakrti. Tak se prosím vrať.‘
Parvátí byla stejně pohotová, když povídá: „Och Pane! Říkáte, že jste přemohl prakrti. Jak jste mohl vykonávat tapas bez nějaké vazby na prakrti? Zrovna jste domluvil. Jak můžete mluvit bez prakrti? Jak dokážete chodit? Aniž to víte, prakrti zaplňuje vaše srdce. Pokud jste opravdu mimo dosah prakrti, tak proč se bojíte, abych tu zůstala? Vždyť je to protimluv.‘
Šiva s uspokojením zvolal: ‚Ingithagno (ty znalá čtení myšlenek)! Madhurvachani (ty sladce hovořící)! Zůstaň!‘ a poslal Himavantha domů.
V knize je tento příběh podrobně vylíčen,“ zakončil Bhagaván.
„Příběh o Dakšhajani je v Bhagavatham také,“ povídám, „ale tento rozhovor tam není. Ta historka je velice zajímavá.“
Bhagaván se smíchem povídá: „Ano, ano. Někde jsem četl jiný příběh, kde bylo uvedeno, že když byl Kama (ztělesněná žádostivost) spálen na popel, Paramíšvara přišel v brahmánském oděvu, vyznal lásku Parvátí a vzal si ji za ženu. Himavantha si dělal starosti ohledně kasty svého zetě. Co měl dělat? Každý, koho se ptal, se vymlouval, že tomu nerozumí, a tak se nenašel nikdo, kdo by mu to vysvětlil. A tak byl Himavantha zticha. Parvátí později z legrace zakryla Paramíšvarovi oči, díky čemuž zachvátil celý svět zmatek. Paramíšvara však svět zachránil svým třetím okem (okem moudrosti; celý tento příběh je hluboce symbolický – pozn. překl.). Parvátí si svoji chybu uvědomila, započala s tapasem, kvůli kterému pobývala na různých místech, až nakonec dorazila k Arunáčale, kde dosáhla uznání od Arunagiriíšvary a stala se Ardhanaríšvarou (polovinou těla Šivy). Když se to dozvěděl Himavantha, prohlásil: ‚Ó, ano. Zeť není z jiné kasty, ale je z naší kasty,‘ a byl spokojený a šťastný. Arunáčala je hora. Horou byl i Himavantha.“
