17. 10. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 36 - Šťastni, kdo vlastní jen bederní roušku
Dopis č. 36 z 5. 2. 1946
Sám víš, že Bhagaván tu a tam procházel Šrí Ramana Leelu (jeden z prvních Bhagavánových knižních životopisů – pozn. překl.), která nedávno dorazila z tiskárny. V souvislosti s tím se ho včera Rangasvámí zeptal: „Je v knize i historka o ručníku?“ A protože v knize nebyla, Bhagaván nám ji povyprávěl:
„Asi před čtyřiceti lety, zřejmě v roce 1906, když jsem pobýval v (chrámu) Pachiamman Koil, jsem měl u sebe jen jeden ručník z Malajalam. Někdo mi ho daroval. Ručník už byl zteřelý, takže se po dvou měsících opotřeboval a na několika místech se roztrhal. Palanisvámí (tehdejší Bhagavánův sloužící – pozn. překl.) byl zrovna mimo město. Staral jsem se proto o vaření a všechny další domácí práce. Do ručníku jsem si utíral nohy i ruce, takže hrál všemi barvami. Když jsem ho použil k zakrytí těla, bylo vidět, jak vypadá. Proto jsem ho obvykle stočil do ruličky a měl ho po ruce. Záleželo mi na tom nějak? Stačilo, že se s ním udělalo to, co mělo. Po koupeli jsem se do něj utřel a pak ho roztáhl, aby uschnul. Ručník jsem střežil tak, že o něm nikdo jiný ani nevěděl.
Jednoho dne nějaký malý rošťák zahlédl, jak ten ručník suším a povídá: ‚Svámí, svámí, guvernér by rád ten ručník. Říkal mi, ať ho od vás dostanu. Dejte mi ho prosím,“ povídá škodolibě a natahoval po něm ruku.
‚Ale, milý chlapče, tenhle ručník?! Ten ti dát nemůžu. Jdi pryč!‘ povídám.
Ručník se prostupně trhal dál a dál. Bylo v něm snad tisíc dírek. Přestal jsem ho sebou nosit pro případ, že by mě viděli Sešha Ajer a další. Po koupeli jsem se do něj utřel, pak jsem ho osušil a schoval ho do dutiny stromu v chrámovém areálu. Když jsem jednoho dne kamsi odešel, Sešha Ajer a další něco hledali a stalo se, že v dutině stromu našli ten ručník. Když viděli, v jakém je stavu, začali si vyčítat svoji nedbalost a když jsem se vrátil, nesmírně se mi omlouvali.
‚O co jde?‘ ptám se.
‚Ten ručník, co je samá díra, tím se denně po koupeli sušíte? To je ostuda, jak se o vás staráme! Vždyť jsme o tom ani nevěděli.‘ Takhle se omlouvali a přinesli potom několik svazků ručníků.
Ještě před tímhle se odehrálo něco jiného. Roztrhala se moje bederní rouška. Jak víte, nikdy po nikom nic nechci, ale zahalení intimních partií by se mělo dodržovat. Ale kde seženu jehlu a niť, abych si roušku spravil? Nakonec jsem sehnal trn, udělal v něm dírku, z roušky jsem vytáhnul vlákno nitě, navlékl ji do trnu, látku opravil a abych zakryl opravené místo, šikovně jsem roušku přehnul. Tak to tehdy chodilo. Potřebovali jsem něco? Byly to nádherné dny!“ zakončil Bhagaván.
Pro Bhagavána je zcela přirozené nám o tom všem vyprávět, ale my, co jsme ho poslouchali, jsme byli hluboce zarmouceni. Když před nějakým časem tuto historku od Bhagavána vyslechl Muruganar, prohlásil, že ji musí zapsat do verše. Ten verš zní: „Och, Venkata Ramano, nosící bederní roušku trnem spravovanou, byl jsi jako Indra obsloužen ručníkem s tisícovkou očí.“
