7. 7. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 25 - Mláďata levharta
Asi před rokem kdosi přinesl Bhagavánovi dvojici mláďat levhartů. Bhagaván se s nimi mazlil a dával jim mléko a mláďata nejenom že si volně chodila po hale mezi lidmi, ale Bhagavánovu pohovku považovali za svoji a s Bhagavánovým svolením na ní pochrupávali.
18. 1. 1946
Asi před rokem kdosi přinesl Bhagavánovi dvojici mláďat levhartů. Bhagaván se s nimi mazlil a dával jim mléko a mláďata nejenom že si volně chodila po hale mezi lidmi, ale Bhagavánovu pohovku považovali za svoji a s Bhagavánovým svolením na ní pochrupávali. Jeden ze stálých obyvatelů ášramu tuto pozoruhodnou skupinku Bhagavána se dvěma levharty vyfotografoval. Každý den, od jedné do třetí odpolední, se Bhagaván při odpočinku vmáčkl na jeden okraj pohovky a mláďata okupovala ten druhý. Později mláďata vstala a asi až do čtyř volně pobíhala po hale. Další fotografie Bhagavána na pohovce s mláďaty byly pořízené krátce předtím, než se ve svém obvyklém čase vydal na procházku po Arunáčale. Vznikly i další fotky mláďat, ležících na stolečku před pohovkou. Později byly zveřejněny v Sunday Times.
Bylo zvláštní, že i čilá levhartí mláďata se slastně natáhla na pohovce, přemožena spánkem, který byl navozen dotykem Bhagavánových rukou. A zatímco tam tak spali, přiběhly veverky a pojídaly oříšky a slétli se vrabci a jako obvykle zobali rozdrobenou rýži. V pradávných dobách spolu žili všechny druhy zvířat a ptactva bez nepřátelství. Lidé se domnívají, že tomu tak možná bylo v ášramech mudrců. Podobné příběhy jsou vylíčeny Púránách. Ale zde máme před našima očima to samé. Když jsem Bhagavánovi četla včerejší dopis o holoubcích a také o uctění krávy Lakšmí, Bhagaván prohodil: „Už dříve se odehrálo mnoho podobného. Ale kdo by to tehdy zapisoval?“
(Původní dopis Šuri Nagammy z 18. 1. 1946 zde končí. Následující text byl doplněn později, zřejmě když bylo připravováno anglické vydání dopisů. Pozn. překl.)
Když tato kniha vyšla poprvé (bylo to prvních 75 dopisů v telugu a ještě za života Bhagavána – pozn. překl.) a byla předčítána Bhagavánovi, jeden ze stoupenců si vyslechl uvedené příběhy a povídá: „Opravdu se stalo Bhagaváne, že když jste pobýval v chrámu Pačaimman Koil, přiblížil se k chrámu tygr a kohosi vyděsil a zahnal ho na útěk?“
Bhagaván odpověděl: „Ano, ano. Když jsem tam žil, chodíval mě občas navštěvovat Rangasvámí Ajengar. Jednou, když si potřeboval odskočit, zdálo se mu, že vidí v křoví tygra. Když se pokoušel zahnat tygra hulákáním, tygřice mu odpověděla klidným zařváním. Jeho tělo se roztřáslo hrůzou, nedobrovolně vstal z místa, kde dřepěl a upaloval ke mně, sotva popadal dech. Z plných plic řval: ‚Bhagaváne! Ramano! Ramano!‘ Měl jsem mimo chrám něco na práci, a tak doběhl ke mně. Když jsem se ho zeptal, z čeho všeho je tak vyděšený, úpěnlivě naříkal: ‚Hrůza! Tygr! Tygr! Svámí pojďme, musíme se schovat v chrámu a zavřít všechny dveře, jinak se na nás vrhne! Svámí, proč stojíte?‘ Se smíchem mu povídám: ‚Počkáme a uvidíme. Kde je ten tygr? Nikdo ho nevidím.‘ Rangasvámí ukázal ke křoví a říká: ‚Je támhle v tom křoví.‘ ‚Tak tu počkej,‘ povídám mu, ‚půjdu a podívám se.‘ Když jsem tam přišel a rozhlédl se, žádného tygra jsem neviděl. Rangasvámí se však stále nemohl uklidnit. Ujistil jsem ho, že to bylo nějaké neškodné zvíře a že se nemusí bát, ale nevěřil mi.
Další den, když jsem seděl na okraji vodní nádrže naproti chrámu, se ta tygřice přišla napít a klidně se chvíli potloukala kolem a pak si šla za svým. Rangasvámí to však všechno viděl a schovával se v chrámu. Byl vystrašený, že se mi něco stane. Když tygřice odešla, šel jsem do chrámu a abych ho uklidnil, povídám: ‚Podívej, jaké je to mírné zvíře. Když mu budeme vyhrožovat, tak nás napadne. Jinak ne.‘ Tak se mi ho podařilo zklidnit. Ale stejně jsme pak už ten chrám brzo opustili,“ dokončil vyprávění Bhagaván.
