4. 4. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 14 - Samozřejmá úcta
Jednoho rána se během hovoru stočilo téma na příchod matky k Bhagavánovi a na její způsob života. Bhagaván k tomu uvedl.
„Matka sem začala přicházet stále častěji a zůstávala se mnou delší dobu. Víte, že se i ke zvířatům a ptákům chovám uctivě. Proto jsem zdvořile hovořil i s matkou. Pak jsem si uvědomil, že je to špatně...
12. 12. 1945
Jednoho rána se během hovoru stočilo téma na příchod matky k Bhagavánovi a na její způsob života. Bhagaván k tomu uvedl.
„Matka sem začala přicházet stále častěji a zůstávala se mnou delší dobu. Víte, že se i ke zvířatům a ptákům chovám uctivě. Proto jsem zdvořile hovořil i s matkou. Pak jsem si uvědomil, že je to špatně. Zdvořilé vyjadřování jsem odhodil a začal jsem s ní mluvit jako doma. Když je nějaký zvyk přirozený a stane se vrozeným, cítíte se pak nesví, když ho změníte. Ale záleží nějak na těchto fyzických věcech?“ Bhagaván vyprávěl s hlubokým dojetím a mé oči se orosily.
Než Bhagaván dospěl, vzdal se veškerých světských tužeb a s duchovní touhou spěchal ke svaté Arunáčale, kde nyní panuje v království věčné blaženosti. Kdo může vyprávět o nezměrném bohatství této matky, která měla privilegium, že jí syn – Bhagaván oslovoval amma (mamko)? Podle Véd náleží matce první místo při uctívání – mathru déva bháva (měj za svého Boha svoji matku). Přesně tak. Půvab je v tom, že Bhagaván pociťoval, že není dobré s ní hovořit zdvořile. Nebyla by tím dotčena? Byla spokojená s oslovením „mamko“. Bhagaván zřejmě cítil, že by neměl zraňovat její city ani v této maličkosti.
„Když má matka zemřela, pomyslel jsem si, že jsem se uvolnil ze spojení a že bych se mohl svobodně přesouvat z místa na místa a žít o samotě v nějaké jeskyni nebo podobně. Fakticky jsem teď ale v ještě větším područí. Nemohu odsud ani odejít.“ Bhagaván často hovořil podobným způsobem. Matku měl jen jednu, ale dětí má tisíce. Není tedy v ještě větší spoutanosti?
Druhý den mu povídám, že jsem se doslechla o opravě Skandášramu. V poledne se tam Bhagaván vydal spolu se svým sluhou Rangasvámím, aby si Skandášram prohlédl. Nikomu se o tom nezmínil a jak tiše odešel, tak se chtěl i tiše vrátit. Ale co se nestalo? Šli jsem tam s ním všichni vzrušením celí bez sebe a obklopili jsme ho tak, že se nemohl pohnout. Jen s velkou námahou se Bhagavánovi podařilo zařídit, že se asi v osm večer celý ten houf vrátil.
O dva týdny později dělníci nahlásili Bhagavánovi, že dokončili cestu na Skandášram a prosili jej, ať se na tu cestu podívá. „Podíváme se,“ odvětil Bhagaván. To ráno jsme všichni hořeli touhou tam zajít. Bhagaván nás přemlouval: „Zajdeme tam všichni někdy později na výlet.“ Večer pak kolem páté hodiny se Bhagaván jako obvykle vydal na svoji procházku po hoře a z procházky se nenápadně vytratil směrem ke Skandášramu. Jakmile se to rozneslo, muži i ženy vyrazily s pochodněmi a lampami na horu, nedbajíc soumraku. Pro lidi, kteří neznali Bhagavánovy způsoby, to byla jasná věc, že jej budou na horu doprovázet. Ale já jsem přemýšlela, že vím, co a jak, a že bych chodit neměla. Dvakrát jsem vyrazila vzhůru a od první zatáčky se vrátila, ale nakonec jsem nedokázala odolat pokušení jít s davem. Jako opice nedokáže změnit svoji povahu, ať jí jakkoli domlouváme, tak se prosadí i mé přirozené mentální tendence, bez ohledu na to, jak moc jsem se je snažila ovládat. Má to cenu se pak nějak omlouvat?
Když nakonec, už téměř za tmy, dorazily všechny Bhagavánovy děti na Skandášram, jak smutný musel Bhagaván být, když je ani nebylo kam usadit a dát jim něco k snědku. Proto pro ně později ze své přetékající laskavosti uspořádal hostinu. Jak by se dokázal postarat o takto obrovskou rodinu, nebýt jeho úžasné schopnosti řídit běh věcí? Jak by dokázal být v samotě uprostřed této veliké rodiny, když by nebyl naplněn hlubokým mírem? Pamatuj, že kromě síly velikého mistra už nic jiného není.
