1. 1. 2025
Dopisy z Ramanášramu - 102 - Bhagavánova matka Alagamma
Dopis č. 102 z 3. 4. 1947
Nedávno se v přítomnosti Šrí Bhagavána hovořilo o starých písních. Bhagaván se ozval: „Má matka zpívala Dakšinamurti Štótru a i jiné védské zpěvy. Tyto písně jsou plné nejrůznějšího významu. Dnes o ně nemá nikdo zájem, ale hodilo by se je sesbírat a zveřejnit.“
Když jsem to poslouchala, vzpomněla jsem si na staré filozofické písně v telugu a cítila jsem, že by bylo vhodné, zejména pro ženy v ášramu, kdyby se povedlo uspořádat a vydat i tyto písně a napsat o nich článek. V této souvislosti mě napadá píseň Appalam, která hrála nesmírnou důležitost v učení, které Bhagaván poskytoval své matce Alagammě, a která je považována za jednu z nejlepších písní. (Pozn. v knize: Appalam je vdolek z černé, grahamové mouky.) Když jsem Bhagavánovi řekla, že chci do telužského časopisu Griha Lakšmí poslat článek, Bhagaván mě požádal, ať mu jej přečtu. Když jej vyslechl, povídá: „S touto písní je spojený zajímavý příběh.“ A na moji žádost jej pak začal vyprávět:
„Dříve, když má matka žila se mnou v jeskyni Virúpákša, jsme vůbec nevařili. Když jí Ečammál, nebo někdo jiný přinesl něco k jídlu, snědla to, umyla hrnec od jídla a šla spát. To bylo vše. Jednou si pomyslela, že jsem k jídlu nedostal nic světoborného, a protože jsem míval rád placky appalam, rozhodla se, že mi nějaké udělá. V přípravě placek byla zručná, a tak nebylo nic, co by jí bránilo. Aniž by mi o tom řekla, požádala Mudaliar, tehdy už starou paní, Ečammál a další, aby ji dali vše, co potřebovala. Jednoho večera se pro tyto věci vydala, když řekla, že jde do města. Zajímalo mě, kam opravdu jde, a tak, když odešla, tiše jsem čekal před jeskyní pod stromem. Myslela si, že o ničem nevím.
Má matka obešla několik domků, posbírala vše potřebné do velkého hrnce a vrátila se. Zavřel jsem oči a předstíral, že nemám o ničem sebemenší tušení. Když potom všichni návštěvníci odešli, matka vše v jeskyni opatrně vybalila.
Jakmile zapadlo slunce, snědl jsem jako obvykle jídlo, které jsme dostali darem, natáhl se a předstíral, že spím. Matka v poklidu vytáhla dřevěný váleček, dřevěnou stoličku, vysypala mouku, uválela z ní těstové koule a začala dělat placky. Bylo toho asi na dvě, nebo tři stovky placek. Nebylo možné, aby to všechno zvládla sama bez pomoci. Vím, kolik to dá práce. Tiše začala mluvit mým směrem: ‚Můj chlapče, prosím, pojď mi s tím pomoct.‘ To byla příležitost, na kterou jsem čekal.
Pokud bych k ní byl shovívavý, začala by dělat i jiné věci. Chtěl jsem to včas zarazit. Povídám: ‚Všeho si se vzdala a přišla sem. Je to tak, že? Tak proč to všechno děláš? Měla bys být v klidu, spokojená s tím, co je k dispozici. Nepomůžu ti. Pokud placky usmažíš, nebudu je jíst. Udělej si je všechny pro sebe a sněz je sama.‘
Matka chvíli mlčela a pak začala znovu: ‚Můj drahý synu, prosím, pomoz mi trochu.‘
Byl jsem neoblomný. Znovu a znovu mě prosila o pomoc. Cítil jsem, že nemá cenu jí dál něco vysvětlovat, a tak povídám: ‚Dobrá. Připravíš tyhle placky a já udělám jiné,‘ a začal jsem zpívat onu „Píseň Appalam“.
Matka si zpívávala rýžovou píseň, polévkou píseň a další podobné písně. Všechny s významem podle védánty. Mám ale dojem, že píseň o appalam ještě nikdo nenapsal. Cítil jsem, že bych ji měl složit. Má matka měla písně velice ráda a ráda by se nějakou novou naučila.
Než byla se svými plackami hotova, dokončil jsem i svoji píseň. ‚Budu jíst tyto appalam (Píseň o appalam) a ty si sněz ty, které sis připravila,‘ povídám jí. Tohle se stalo v roce 1914 nebo 1915.“
„To je úžasný příběh!“ povídám. „Stručně ho zmíním v tom článku. Ničemu to neuškodí.“
„Proč tam nenapíšete všechno?“ zeptal se Bhagaván.
Odpověděla jsem, že to vše napíšu do svých dopisů (mému bratrovi) a Bhagaván s tím souhlasil. Pak si vzpomněl ještě na jednu příhodu a povídá: „Nedlouho poté, co byla složená Píseň Appalam, jsme se všichni vydali na giripradakšinu (posvátné obcházení Arunáčaly). Někdo prohodil: ‚Svámidží, povězte nám, jaký je význam Písně Appalam.‘
Začal jsem vysvětlovat: ‚Vezměte si slova „…v těle s pěti elementy…“. Existuje k tomuto spousta autoritativních vysvětlení v Bhagavadgítě a v dalších védských textech. Všechny jsem je citoval. Taktéž ke každému slovu existuje spousta výroků (z písma). Všechny jsem je zmínil, objasnil jejich význam a smysl. Dokončili jsem giripradakšinu, vrátili se do jeskyně Virúpákša a posadili se. Pořád jsem ještě vysvětloval. Do této písně je včleněná celá podstata védánty. Pokud by se udělal její pořádný komentář, byla by z toho pěkně tlustá kniha.“
„Bylo by skvělé, kdyby někdo zaznamenal vše, co tehdy Bhagaván vysvětlil,“ povídám. „Kdo by dokázal okomentovat píseň tak jako Bhagaván! Proč to ani teď nikdo neudělá?“
„Všechno je v pořádku,“ zasmál se Bhagaván.
Já jsem však po vyslechnutí celého výkladu dodala: „S tím článkem spokojena nejsem a do časopisu Griha Lakšmí ho posílat nebudu.“
„Jak chcete,“ reagoval Bhagaván a zakončil své vyprávění: „Moje matka se pomalu dávala do vaření. Nejdříve připravovala zeleninu, pak polévku atd., i když jsem byl proti. Později jsme se přemístili do Skandášramu. To už chodívala dolů z Arunáčaly, sháněla tohle a tamto a říkala: ‚Můj syn má rád tuto zeleninu a takové ovoce.‘ Na mé námitky vůbec nedbala. Jednou, když zašla do džungle na této straně hory, se jí sárí zachytilo do trnitého křoviska. Tahle cesta byla od všech křovin vyčištěna až později.
Matka říkala, že ode mě nechce odejít. Bála se, že pokud odejde, mohla by tam zemřít. Chtěla zemřít v mém náručí. Když si Alamelu (Bhagavánova mladší sestra) postavila ve své vesnici blízko Manamadurai nový dům, prosila matku, aby tam zajela a dům si prohlédla. Řekla, že postačí, když její matka vkročí dovnitř jen jednou nohou. Matka tam však nikdy neodjela. Odmítla, protože se bála, že by v případě její nemoci nemusel být dostupný vlak, který by ji přivezl zpátky a ona by tak nezemřela v náručí svého syna. Říkala: ‚I kdybys moji mrtvolu pohodil do křovin, tak mi to nevadí. Svůj život ale musím skončit v tvé náruči.‘“
Když to Bhagaván vyprávěl, hlas se mu třásl dojetím. Mé oči slzely. Povídám: „Každý z nás by měl projevit stejné sebezapření.“
„Ano, ano,“ souhlasil Bhagaván a mlčel.
Protože Bhagavánova matka prohlásila: „I kdybys moji mrtvolu pohodil do křovin…“ tak nyní vidíme, že místo jejího odpočinku je ozdobené chrámem, který může být uctíván i králi a císaři.
