2. 11. 2024
Dopisy z Ramanášramu - 100 - Šetrnost
Dopis č. 100 z 12. 3. 1947
Bhagaván nedávno složil narozeninové verše a Ekatma Pančakam. Psal je na kousky hrubého papíru, který do sebe vsakoval inkoust. Byla jsem ztrápena, že taková božská písmena, podobající se šňůrám perel, musí být napsaná na kusy tvrdého papíru. Bhagavánovi jsem proto řekla: „Bylo by lepší psát do sešitu.“
„To je v pořádku,“ odpověděl Bhagaván. „Když budu psát do sešitu, někdo můj rukopis pozná a sešit si vezme. V tomhle případě se ale bát nemusíme. Svámí je vlastně majetkem všech.“ Takto Bhagaván zamítl můj návrh.
Dnes ráno Bhagaván udělal v narozeninových verších nějaké změny. Potřebovala jsem kousek papíru, na který bych si verše přepsala a vložila je do svého zápisníku. Nemohla jsem však nic najít. Chyběla mi trpělivost, abych si pro papír zašla domů, a tak jsem bez obav či váhání požádala Bhagavána o nějaký kus papírů z kanceláře ášramu. Když jsem vešla do kanceláře, ukázali mi moc pěkný kus papíru. Vzala jsem si jednu stránku pro sebe a řekla jsem, že by bylo dobré, kdyby na takové papíry mohl psát i Bhagavána, že bych mu nějaké přinesla.
„Tak mu je doneste,“ odpověděli mi v kanceláři a dali mi čtyři archy.
Přinesla jsem je Bhagavánovi a řekla mu, že je může využít pro své psaní, abychom je mohli později vlepit do nějaké knihy. Zeptala jsem se, jestli můžu ty papíry položit na polici.
„Kde jste je vzala?“ zeptal se Bhagaván. „Dostala jste je v kanceláři?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
Bhagaván na to reagoval: „Nač by mi byly? Jestli chcete, vezměte si je pro sebe. Natrhám si proužky papíru z okraje novin, schovám si je a budu psát na ně. K čemu by mi byl takový pěkný papír?“
Nebyla jsem schopná odpovědět a papíry jsem položila na polici.
Bylo asi 9 hodin ráno. Přišla pošta a Bhagaván se naklonil nad noviny a začal je číst. Viděl, že na stránce je prázdné místo, které má asi deset centimetrů na výšku. Zohýbal okraje a místo vytrhl. Usmíval se na mě, ale nevěděla jsem proč. Když prázdné místo vytrhl, hezky jej vyhladil a položil na polici se slovy: „Podívejte, na svoje psaní použiji tyto papíry. K čemu mi je další papír? Kam bych chodil a o něco prosil? Nestačí mi tenhle?“
„Tohle je učení v praxi,“ odpověděla jsem. „Bhagaván nás svými příklady učí neustále, ale my neposloucháme.“
Bhagaván se usmál a mlčel.
Lidé, kteří občas přinesou do haly nějaké knihy, je mají obalené novinovým papírem. Bhagaván obal pečlivě rozbaluje a svým sloužícím u toho říká: „Podívejte, buďte pečliví. Obal nám může posloužit u jiné knihy. Kde bychom jinak sehnali papír, když ho budeme potřebovat? Můžeme ho využít vícekrát.“
Bhagaván dostává denně z kanceláře ášramu dopisy k přečtení. Úředníci, kteří dopisy píší, rádi papír přeloží, podobně jak to děláš ty, a zbytek nevyužijí. Bhagaván tyhle kusy papíru odtrhává a schovává si je.
Úplně stejně se to má se sponkami. Když Bhagaván dočte noviny, vytáhne z nich sponky, které je držely pohromadě a podá je sloužícím se slovy: „Budou se nám hodit, až jich bude třeba. Jinak by se vyhodily. My je využijeme. Kde bychom jinak sehnali nové? Musely by se koupit. Kde vzít peníze?“
Když žil Bhagaván ještě na Arunáčale, míval ve zvyku vyrábět z kokosových skořápek naběračky, lžíce a poháry. Dělal to až donedávna. Leštil je, že vypadaly jako ze slonoviny, a sloužícím říkal: „Buďte na ně opatrní. V případě potřeby se budou hodit. Můžeme mít stříbrné nebo zlaté příbory? Tohle jsou naše stříbrné a zlaté lžíce. Ruce se od nich nezašpiní. Nebudou nic kontaminovat jako kovové náčiní. Je příjmení s nimi jíst.“ Když Bhagaván nabírá nějaké jídlo, stále používá tyto naběračky z kokosů.
Když do ášramu dorazí pomeranče, kůra z nich se nevyhazuje, ale poslouží k výrobě čatní, nebo nakládané zeleniny. Přidává se i do polívky a podobně. K tomu je třeba dodat, že neexistuje kousek jídla, který by se vyhodil. Bhagaván nám jde příkladem, že nemáme plýtvat ničím, co je nějak užitečné.
Pokud někdo přinese růže a předá je Bhagavánovi jako dar, Bhagaván si růžové květy prohlédne, pak je odloží na stojan s hodinami a okvětní lístky, které uvadnou a spadnou poblíž něho, sní. Jednou mu kdosi přinesl věnec růží, který se použil k výzdobě soch v chrámu Bhagavánovy matky a bráhmani jej později spolu s dalšími květinami vyhodily do nádoby na odpadky. Bhagaván si toho na procházce všimnul, velmi se na bráhmany rozhněval, všechny okvětní lístky sesbíral a smíchal je s pudingem, který tak získal lahodnou a vynikající chuť.
Když se Bhagaván prochází po Arunáčale, nachází občas stromy, jejichž listy se dají využít. Natrhá je společně se sloužícími, kterým řekne, jak je mají uvařit a jak servírovat. Bhagaván má raději suroviny, které nic nestojí než ty draze kupované. Vypadá to samozřejmě, ale pokud se nad tím pořádně zamyslíme, zjistíme, jaká je to pro nás prospěšná lekce. Bhagaván nás učí, že pohodlně žít se dá i s nevelkými prostředky.
