29. 2. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 10 - Těžkosti světa
30. 11. 1945
Asi před dvěma lety navštívil ášram postarší pár z Gunturu. Pobyli tu dlouho, celkem dva měsíce. Pro onoho pána to bylo maximum času, které mohl být pryč z domu a od dětí. Přišel za Bhagaván a možná s úmyslem dát vinu i manželce, povídá: „Tyhle rodinné potíže už nedokážu nést. Říkal jsem manželce, aby se mnou nejezdila, ale nedbala toho. A dokonce ještě, než ty dva měsíce uplynuly, mi povídá: ‚Pojďme se vrátit. Doma na nás čeká hodně práce.‘ Požádal jsem jí, aby se domů vrátila sama. Ona to ale odmítá. Ať jí říkám cokoli, neposlouchá mě. Prosím vás, Bhagaváne, alespoň vy ji přesvědčte, aby se vrátila. Pak tady budu moci zůstat a chodit s vámi na jídlo.“
Bhagaván rozverně odpověděl: „Kam byste šel můj drahý, abyste opustil svoji rodinu? Vzlétnete vzhůru do oblak? Stejně musíte nakonec zůstat zde na zemi. Rodina je tam, kde jsme. Také jsem odešel pryč, se slovy že nic nechci, ale podívejte, jak velkou rodinu teď mám! Moje rodina je stokrát větší než ta vaše. Chcete po mě, abych vaší ženě řekl, ať odejde, ale když sem zajde a řekne: ‚Kam mám jít? Raději bych zůstala tady,‘ co jí mám pak říci? Říkáte, že svoji rodinu nechcete, ale co mám udělat se svojí rodinou? Kam mám jít, když tohle všechno opustím?“
Všichni v hale se usmívali. Starý pán si dřepl na zem a povídá: „Ano, ale copak to Bhagavánovi vadí? Je osvobozen ode všech pout, takže může nést břímě každé rodiny, ať už jakkoli veliká.“
Měl by si vidět, s jakým vtipem Bhagaván o těchto věcech hovoří. Ve všem, co říká, je pro nás nějaké poučení. Stoupenci, a já také, mají ve zvyku zmiňovat se Bhagavánovi o bolavé noze, nebo břichu, nebo zádech. Jednou někdo přišel a povídá: „Mám špatný zrak. Pořádně nevidím. Přeji si Bhagavánovu milost, aby mi pomohla.“ Bhagaván jako obvykle pokýval hlavou a hned jak ten člověk odešel, povídá: „Říká, že má problém s očima. Já mám problém s nohama. Koho mám poprosit o pomoc?“ Všechny nás to překvapilo a utišilo.
