24. 2. 2024
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Brahmačárja, samota a život ve společnosti, 1 - 6
5. kapitola - Brahmačárja, samota a život ve společnosti
1. Bhagaván: Brahmačárja znamená bytí (žití) v brahman. Nemá to nic společného s celibátem, jak se to obvykle chápe. Skutečným Brahmačari je ten, kdo žije v brahman a nachází v něm blaženost. Brahman je Já. Nač by se pak staral o jiné prameny štěstí? Vždyť opuštění Já zapříčiňuje veškerou bídu. (hovor 17)
S. S. Cohen: Nejblaženějším stavem je být sám sebou. To je brahmačárja neboli život v brahman. Jak by potom mohl šťastlivec, těšící se z této blaženosti, vyhledávat drobná světská potěšení? A to se nebavíme o problematičnosti světského potěšení, které často závisí na tom, zda jej nám svět poskytne nebo odepře. Závěrem je, že celibát je u džňánina zcela přípustný, protože džňánin je až po okraj naplněn blažeností Já.
Tento závěr však chybný, pokud jej budeme považovat za všeobecné pravidlo ve smyslu, že džňáninové žijí v celibátu vždy. O některých slavných džňáninech víme, že bylo ženatí, že měli dokonce více než jednu manželku, že měli děti. Někteří pak měli majetky, třebaže zase jiní neměli. Džňánin je osvobozená bytost. Osvobozená ode všech pravidel a nařízení, od všech etických nařízení a od zavedeného náboženského a sociálního chování. Džňánin je zákonem sám o sobě. Jedná vždy spontánně a přiměřeně okolnostem. Vede sattvický (harmonický) život, když se ještě před dosažením džňány zcela zbavil tamasických a radžasických tendencí.
Na cestě advaity je celibát, jakožto pomoc na duchovní cestě, vnímán dosti rozporně. Z našeho pohledu nepředstavuje manželský život tu největší překážku na cestě. V jistých případech může být naopak spíše pomocí. Tantrikové tomu říkají „hrdinská sádhana“. Celibát je bezpochyby velkou pomocí v případech, kdy nevede k nesporným duševním a emocionálním vadám charakteru ničících míruplnou sádhanu. Celibát nás zbavuje zaujatosti, povinností a úzkostí, do nichž nás vtahuje rodinný život. Aby Bhagaván vysvětlil i tento bod, pokračuje:
2. Bhagaván: Celibát je bezpochyby jen jednou z mnoha dalších pomůcek (při sádhaně). (hovor 17)
S. S. Cohen: Podstatné je zde: „…jednou z mnoha dalších pomůcek“. Je to hlavní smysl textu. Ve srovnání s mnoha dalšími nápomocnými faktory je celibát nevýznamný. Potvrzuje to následující vyjádření Bhagavána.
3. Návštěvník: Je celibát nutný? Může si ženatý muž uvědomit Já?
Bhagaván: Zcela určitě. Realizace je věcí zralosti mysli. Ženatý či svobodný – Já si může uvědomit každý, protože Já je zde a nyní. (hovor 17)
S. S. Cohen: Já je vše. Je tedy i tím, kdo je svobodný či ženatý. Já je naším bytím. Je možné někoho vyloučit ze zakoušení čirého Já, pokud je k tomu jeho mysl připravená? Pokud by byl celibát jedinou podmínkou k uvědomění Já, pak by se naprostá většina lidí ocitla v propastném otroctví, což ale zkušenosti i tradice vyvrací.
4. Návštěvník: Může hospodář (člověk činný ve světě) sledovat cestu osvobození?
Bhagaván: Proč si o sobě myslíte, že jste hospodář (grištha)? Budete-li se považovat za sannjásina (putujícího mnicha), budete obtěžován stejnými myšlenkami (tedy že jste sannjásin). Vaše mysl vás následuje, ať už jste hospodářem, nebo se zřeknete světa a odejdete do lesa. Zdrojem myšlenek je ego. Ono vytváří tělo a svět a způsobuje, že si myslíte, že jste hospodář. Pokud se světa zřeknete, pak jen nahradíte myšlenku, že jste hospodář, za myšlenku, že jste sannjásin a hospodářství nahradíte lesem. Mentální překážky (bránící osvobození) jsou zde však pořád. V novém prostředí mohou dokonce narůst. Změna prostředí nepředstavuje žádnou pomoc. Překážkou je mysl. Ona musí být podrobena, ať už v lese, nebo v domácnosti. A když to můžete udělat v lese, tak proč ne doma? Nač měnit prostředí? Své úsilí můžete vyvinout přímo teď, ať už jste kdekoli. (hovor 54)
S. S. Cohen: Skutečným nepřítelem sádhany (duchovní cesty) není život ve světě, ale návyky, nesoustředěnost, oblíbené představy a touhy, tvrdohlavost, zabedněnost – zkrátka duchovní nezralost. Je to mysl, která se nás drží a provází nás, kamkoli jdeme. Proč dávat vinu rodině, nebo dokonce samotnému Bohu? Bhagaván na to dál s úsměškem naráží:
5. Bhagaván: Vnější prostředí vás nikdy neopustí, je ve shodě s vaší touhou. Podívejte se na mě. Odešel jsem z domova. Srovnejte to sám se sebou. Přišel jste sem, protože chcete odejít z domova. Co tady nalézáte? Je mezi tím, co jste opustil, nějaký rozdíl? (hovor 54)
S. S. Cohen: „Podívejte se na mě. Odešel jsem z domova.“ Bhagaván v těchto slovech na chvíli zapomíná, že to, co našel v ponurém sklepení Pátalingamu ve Velkém chrámu v Tiruvannamalai, kam v roce 1896 utekl z domova, bylo od jeho domácího prostředí v Madurai něco zcela odlišného. Neodpustím si vlastní poznámku – pozorovat po celý den Bhagavána a srovnávat to s lakotnými světskými lidmi, kteří se jako upíří hemží všude okolo, to určitě není „ve shodě s vaší touhou“. Je to jako nebe a dudy.
My však chápeme, co má Bhagaván na mysli. Člověka doprovázejí určité životní podmínky, které nejsou nic jiného nežli jeho vlastní mysl, jak jsme to před chvílí zmiňovali. Nikdo nemůže při hledání Boha mysl jen tak opustit. Mysl představuje neobtížnější, ale také i nejužitečnější nástroj. Záleží na tom, jak jej použijeme a jak mu – mysli – rozumíme. Mysl nás doprovází neustále. Okolní prostředí vytváří ona.
Slovy „vnější prostředí vás nikdy neopustí, je ve shodě s vaší touhou“ nám chce Bhagaván znovu vštípit do hlavy neúprosnost našich mentálních představ (sankalp) –fantazií a vrtochů mysli – které vytvářejí naše vnější životní podmínky. Obrazně řečeno si jimi steleme postel, do níž pak uléháme.
(Pozn. překl.: Bhagaván v rozhovorech s návštěvníky občas žertem zmiňoval, že ačkoli v mládí utekl z domova, aby žil sám, tak má nyní kolem sebe velkou rodinu stoupenců, o kterou se teď musí starat. Zřejmě k tomuto směřovala jeho poznámka: „Podívejte se na mě. Odešel jsem z domova.“)
6. Bhagaván: I když bude člověk pohroužen do nirvikalpa samádhi (samádhi se ztrátou vnímání světa – pozn. překl.) na mnoho let, tak jakmile z něj vyjde, zjistí, že se nachází v prostředí, které mu náleží. Právě proto Šankaračárja ve svém vynikajícím díle Vivékačudámání zdůrazňuje přirozené (sahadža) samádhi a upřednostňuje jej před nirvikalpa. Člověk má v jakémkoli prostředí spočívat ve spontánním samádhi, tedy ve svém přirozeném stavu. (hovor 54)
S. S. Cohen: Bhagaván pokračuje v tématu, které rozvíjí o vliv hmotného prostředí. To však u džňánina ovlivňuje pouze fyzické tělo. Při jiné příležitosti Bhagaván prohlašuje, že i džňánin podléhá karmanu těla – jeho mysl však tím není dotčena. Džňánin je vždy v samádhi. Je-li džňánin odpojen od vnímání světa, pak je v nirvikalpa (lépe řečeno v kévala (dočasném) nirvikalpa, protože i sahadža (přirozené) se označuje jako nirvikalpa – viz kapitola O samádhi). Když džňánin svět vnímá, je v sahadža – současně vnímá fyzický svět i skutečnost bytí. Fyzické prostředí, v němž džňánin žije, je jako čáry nakreslené křídou osudu na jeho těle. Lpí na něm, dokud je v těle. Ale ať už jsou okolnosti jakékoli, nemohou ovlivnit jeho mysl, která je vždy usazena v „prapůvodním stavu“.
(Pozn. překl.: S veškerou úctou ke Cohenovi je třeba dodat, že samotné Bhagavánovo učení, podané např. v Guru Váčaka Kovai, tento komentář vyvrací a podává jiný náhled, který se striktně drží podstaty advaity. Rozdílnost je jako vždy daná úrovní posluchače, resp. jeho dotazu, s kterým se ten který stoupenec obracel na Bhagavána. To se týká například Bhagavánova tvrzení, že džňánin (tj. samotné bytí-vědomí, prosté ega) podléhá karmanu na úrovni těla. Cohen byl pravděpodobně přítomen této odpovědi, když ji Bhagaván někomu poskytl a zde v komentáři ji dále rozvádí. Bhagaván přesně v této souvislosti někde dodává, že tato odpověď je tu jen pro uspokojení mysli stoupence, který nemůže pochopit plnou pravdu o jediné skutečnosti.)
