12. 12. 2020

Arthur Osborne - Cesta sebeodevzdání v podání Bhagavána

---

Kurzívou a zkratkou AO označený text jsou komentáře Artura Osborna, zbytek jsou slova Bhagavána či jeho rozhovory se stoupenci.

 

(AO) Bhakti márga, cesta lásky a zbožnosti, uctívání a odevzdání se, je obvykle považována za naprostý protiklad sebezkoumání, protože je založená na dualitě uctívajícího a uctívaného, milujícího a milovaného, zatímco sebezkoumání vychází z nedvojnosti. Teoretici však mají sklon se domnívat, že když platí jedno, tak neplatí druhé, takže velmi často něco vysvětlují a druhé odsuzují. Bhagaván však nejenomže uznával obě cesty, ale své stoupence na tyto cesty směřoval. Bhagaván často říkal: „Existují dvě cesty. Buď se ptejte sami ‚kdo jsem já?‘, nebo se odevzdejte.“ Mnoho z jeho stoupenců si vybralo právě cestu odevzdanosti.

Stoupenec: Co je bezpodmínečné odevzdání se?

Bhagaván: Jestliže se člověk zcela odevzdá, pak nezůstane nikdo, kdo by kladl otázky, nebo takto přemítal. Myšlenky jsou vyhlazené buď přidržením se kořene mysli – Já, nebo tím, že se člověk bezpodmínečně odevzdá vyšší síle. Jsou to jediné dvě cesty k realizaci.

(AO) Sebezkoumání rozpouští ego tím, že je ego hledáno, čímž se zjišťuje, že neexistuje. Na cestě zbožnosti se ego odevzdává (podrobuje se vyšší síle). Obě cesty tedy směřují ke stejnému cíli – ke zbavení se ega, což je to, co se vyžaduje.

Bhagaván: K přemožení osudu či k nezávislosti na něm existují jen dvě cesty. Jednou je zkoumání, čí je tento osud a zjištění, že náleží pouze egu, které je jím spoutáno a nikoli Já, a tedy že ego neexistuje. Druhou cestou je zničení ega jeho úplným odevzdáním Pánovi, s uvědoměním si své neschopnosti a s ustavičnými slovy: „Ne já, ale ty, ó Pane.“ Je to odevzdání veškerého pocitu „já“ a „mé“ Pánovi – nechť si se mnou činí, jak se mu zlíbí. Odevzdání není nikdy kompletní, dokud stoupenec po Pánovi požaduje to či ono. Pravým odevzdáním je láska k Bohu kvůli lásce a pro nic jiného. Dokonce ani ne kvůli spáse. Jinak řečeno – k přemožení osudu je nutné kompletní vyhlazení ega a je jedno, zda toho dosáhnete prostřednictvím sebezkoumání či bhakti márgy.

Jiskra duchovního poznání (džňány) zničí veškeré stvoření, jako by to byla hora střelného prachu. Nesčetné světy stojí na slabých či spíše neexistujících základech ega, takže se všechny rozpadnou, když na ně dopadne atomová bomba poznání. Všechny řeči o odevzdanosti jsou jako krádež cukru z cukrové sošky Ganéši a následné nabídnutí tohoto cukru témuž Ganéšovi. Říkáte že své tělo, duši a veškeré své bohatství odevzdáváte Bohu, ale jsou vaše, abyste je mohli odevzdat? Přinejlepším můžete říci: „Až do teď jsem se mylně domníval, že všechny tyto věci, které jsou Tvé, patří mně. Nyní chápu, že jsou Tvé a dál už nebude jednat, jako by byly mé.“ Toto poznání, že neexistuje nic než Bůh či Já, že neexistuje „já“ a „mé“ a že existuje jedině Já, je džňánou.

(AO) Bhagaván často vysvětloval, že pravá zbožnost (oddanost) je zbožnost k Já, a proto vede k témuž cíli jako sebezkoumání.

Bhagaván: Stačí, když se člověk odevzdá. Znamená to odevzdání se příčině našeho bytí. Neklamte se tím, že si tento zdroj představujete jako nějakého Boha kdesi venku. Váš zdroj je ve vašem nitru. Jemu se odevzdejte. Znamená to, že máte hledat zdroj a splynout s ním. Protože se domníváte, že zdroj je mimo vás, ptáte se: „Kde je zdroj?“ Jsou tací, co tvrdí, že cukr nemůže ochutnat svoji vlastní sladkost, ale že tu musí být někdo, kdo ho ochutná a sladkost si užívá. Takže nějaký jedinec nemůže splynout se Svrchovaným a současně se těšit z blaženosti tohoto stavu. Proto se musí individualita držet od Boha oddělená, aby umožnila potěšení. Je však Bůh necitný jako cukr? Jak by člověk mohl sám sebe odevzdat, a přesto si podržet svoji individualitu pro zažití svrchovaného potěšení? Tito lidé navíc říkají, že duše při dosažené božské oblasti a svým setrváním zde, slouží nejvyššímu bytí. Mohl by zvuk slova „služba“ oklamat Pána? On to neví? Čeká na službu od těchto lidí? Nemohl by se On – čiré vědomí – na oplátku zeptat: „Jste od mě oddělení, že si troufáte mi sloužit?“

Na druhou stranu, když splynete s Já, nezůstane žádná individualita a vy se stanete samotným zdrojem. Co je v tomto případě odevzdání? Kdo se odevzdává, co se odevzdává a komu? Tohle představuje zbožnost, moudrost a sebezkoumání. Světec Nammalvar, ctěný stoupenci Višnua, říká: „Tápal jsem bludištěm, držel jsem se pocitů já a mé. Bloudil jsem, aniž bych znal sám sebe. Po realizaci sebe sama jsem pochopil, že já a ty a mé jsi jedině Ty!“ Zde vidíte, že zbožnost není ničím jiným nežli poznáním sebe sama. Připouští to i učení podmíněného monismu. Přesto se drží své tradiční doktríny a tvrdí, že jednotlivci jsou součástí Boha – jako by byli jeho končetiny. Jejich tradiční učení rovněž říká, že člověk by se měl nejprve očistit a až pak se odevzdat Bohu. Tím se vytrácí ego a člověk po smrti odchází do říše Višnua a až zde nakonec dojde radosti Svrchovaného (či nekonečného). Tvrzení, že člověk existuje nezávisle na prvotním zdroji, je svým způsobem určitý záměr (k podpoře odpovědnosti člověka za své činy – pozn. překl.). Ale dodávat k tomu, že člověk se ztrátou ega sice očistí, ale stále si podržuje svoji individualitu, aby si užíval svrchovaného blaha, nebo aby Bohu sloužil, to je úskočná prolhanost (ega – pozn. překl.). Podívejte na tu dvojnost! Nejprve si člověk přivlastní to, co ve skutečnosti náleží Bohu, a pak předstírá, že Boha zakouší, nebo že mu slouží. Cožpak o tom všem Bůh neví?

(AO) Je očividné, že úplné sebeodevzdání, které Bhagaván vyžaduje, není nic jednoduchého.

Bhagaván: Jakmile se člověk snaží odevzdat, ego se hned přihlásí o slovo, takže je nutné je potlačovat. Odevzdání není snadné. Zničení ega není nic jednoduchého. Úplné odevzdání nastane jen když Bůh svojí Milostí vtáhne mysl do nitra.

Dr. Syed: Není to tak, že úplné či naprosté odevzdání se znamená i odhození touhy po osvobození či po Bohu?

Bhagaván: Úplné sebeodevzdání znamená, že nemáte mít žádnou svoji touhu, takže vaší vůlí bude jen vůle Boha. Nesmíte mít žádnou svoji vůli.

Dr. Syed: Teď, když mám v tomto bodě jasno, chci vědět, jaké jsou kroky, jimiž mohu k sebeodevzdání dojít?

Bhagaván: Existují dvě cesty. Jednou je hledání zdroje já a vplynutí do tohoto zdroje; druhou je pociťování: „Jsem bezmocný. Jen Bůh je všemocný a pokud se mu úplně neodevzdám, není tu žádný způsob, jak bych se mohl zachránit.“ Takto se postupně rozvíjí přesvědčení, že existuje jedině Bůh a že s egem se nedá počítat. Obě cesty vedou k témuž cíli. Úplné odevzdání se je jen jiné jméno pro džňánu čili osvobození.

(AO) Zpočátku ovšem postačí částečné odevzdání se, které postupem času vede stále více k úplnému.

Stoupenkyně: Zjišťuji, že odevzdání se není možné.

Bhagaván: Úplné odevzdání se je zpočátku nemožné. Částečné odevzdání se je však dostupné každému. Během času to povede k úplnému odevzdání se.

(AO) Vyznavači duality však mohou namítat, že cesta zbožné odevzdanosti, doporučovaná Bhagavánem, není tou cestou, kterou mají na mysli. Ta jejich totiž předpokládá stálou dvojnost Boha a uctívajícího. V těchto případech, jak si přečteme v poslední větě následujícího rozhovoru, dával Bhagaván před teorií přednost praxi a tazatele vybízel, ať se nejdříve odevzdají oddělenému Bohu, o kterém hovořili, a pak se uvidí, jestli budou mít ještě nějaké pochyby.

Bhagaván: Stav, kterému říkáme realizace, prostě znamená být sám sebou, aniž by bylo cokoli poznáváno, nebo aniž bychom se čímkoli stávali. Když si člověk uvědomí, že je tím, čím je a čím vždy byl, tak tento stav nedokáže popsat. Může tím jen být. Samozřejmě že používáme neurčitý termín seberealizace, protože nic lepšího nemáme, ale jak si člověk uvědomí či uskuteční to, co skutečné je? Všichni děláme to, že neskutečné považujeme za skutečné, nebo na to tak pohlížíme. Tento zvyk musí zmizet. Veškeré duchovní úsilí všech škol směřuje jen k tomuto cíli. Když se vzdáme toho, že bereme neskutečné za skutečné, pak zůstane jen samotná skutečnost a my budeme Tím.

Stoupenec: Takovéto vysvětlení je v pořádku z pohledu nedvojnosti, ale existují jiné školy, které netrvají na tom, že podmínkou realizace Já je zmizení trojice poznávajícího, poznávaného a poznávání. Jsou tu školy, které věří v existenci dvou či dokonce tří věčných entit. Vezměme například takového bhaktu. Aby mohl provádět uctívání, tak tu musí existovat Bůh.

Bhagaván: Cožpak má někdo námitky proti uctívání odděleného Boha, dokud je to zapotřebí? Bhakta se prostřednictvím uctívání rozvíjí až do doby, kdy začíná cítit, že existuje jen samotný Bůh a že on sám není nic. Dostává se k bodu, kde říká: „Ne já, ale Ty. Nikoli má vůle, ale Tvá.“ Když je dosaženo této úrovně, které v bhakti márga říkáme naprosté sebeodevzdání, člověk zjišťuje, že vymazání ega je dosažením Já. Není nutné se dohadovat, jestli existují dvě, nebo více entit, nebo jen jedna. I podle dualistů a ve shodě podle bhakti márgou je nezbytné úplné odevzdání se. Tak to nejprve vykonejte a pak zjišťujte, jestli existuje jen jediné Já, nebo zda jsou skutečné entity dvě či více.

Bhagaván později dodal: „Ať už se lidem říká cokoli, podle jejich schopnosti to chápat, pravdou je, že stav seberealizace se musí nacházet mimo trojici poznávající, poznávané a poznávání. Já je Já. To vše, co se o tom dá říct.“