18. 4. 2021

Arthur Osborne - Bhagaván o osudu a svobodné vůli

---

Kurzívou a zkratkou AO označený text jsou komentáře Artura Osborna, zbytek jsou slova Bhagavána či jeho rozhovory se stoupenci.

 

(AO) Má se všeobecně za to, že Mahárišiho učení zde bylo jen jako základ k vlastní praxi. Ovšem dotazy ohledně praxe plodily další otázky a jedním z témat byl spor ohledně svobodné vůle a předurčení. Nebylo málo lidí, kteří se ptali, proč mají vyvíjet úsilí, je-li vše předurčeno, nebo když se nakonec stejně všichni lidé navrátí do svého zdroje.

 

Dotaz: Šankara říká, že všichni jsem svobodní, nikoli spoutáni, a že se všichni navrátíme k Bohu, z něhož jsme vyšli, podobni jiskrám ohně. Proč bychom si tedy nemohli popustit uzdu a hovět nejrůznějším hříchům?

Bhagaván: Je pravdou, že nejsme svázáni. Rovněž se říká, že Já netrpí spoutaností. A je pravda, že se nakonec navrátíte do svého zdroje. Ovšem do té doby, když spácháte hřích, jak tomu říkáte, musíte počítat s následky. Nemůže jim uniknout. Když vás někdo tluče, můžete si říci: „Jsem svobodný, nejsem bitím dotčen a necítím bolest. Ať jen v bití pokračuje?“ Když to tak opravdu cítíte, pak si můžete dělat, co chcete. Ale pouhá slova o svobodě jsou k ničemu.

 

(AO) Bhagaván občas pronesl výrok, který na první pohled vypadal jako potvrzení naprostého předurčení všeho.

Bhagaván: Všechny činnosti (události), jimiž tělo prochází, jsou předurčeny v momentě jeho vstupu do existence. Nezáleží na tom, jestli je přijmete či odmítnete. Jediná svoboda, kterou máte, je stočit mysl do nitra a činnosti odmítnout zde.

Dotaz: Jsou v lidském životě předurčeny jen důležité události, jako např. zaměstnání či profese, nebo i bezvýznamné konání, jako zvednutí pohárku s vodou či přesunutí se z jedné části místnosti do druhé?

Bhagaván: Vše je předurčeno.

Dotaz: Jaká je tedy potom svobodná vůle člověka? Jakou má člověk zodpovědnost?

Bhagaván: Proč vchází tělo do existence? Je mu určeno prožít v tomto životě rozličné události. A pokud jde o svobodu, člověk je vždy svobodný, aby sám sebe neztotožňoval s tělem a nebyl ovlivněný potěšením a bolestmi, které jsou výsledkem činností těla.

 

Dotaz: Má člověk nějakou svobodnou vůli, nebo je v životě vše předurčeno?

(AO) Ten samý dotaz, jako prve. Odpověď se však s ohledem na tázajícího liší. Vlastně, pokud člověk nebere v potaz, co bylo právě řečeno ohledně neskutečnosti ega, odpověď se zdá být celkem protichůdná.

Bhagaván: Svobodná vůle existuje zároveň s individualitou. Dokud trvá individualita, dotud existuje svobodná vůle. Z tohoto faktu vycházejí všechny písma a radí nasměrovat svobodnou vůli správným směrem.

 

(AO) Opravdu existuje rozpor s přechozí odpovědí? Ne, protože podle Bhagavánova učení má individualita jen zdánlivou existenci. Dokud si člověk představuje, že je odděleným jedincem, tak dotud si i představuje, že má svobodnou vůli. Obojí je nevyhnutelně svázáno k sobě. Samozřejmě, že ego žádnou svobodnou vůli nemá, protože ego neexistuje. Ovšem z pohledu projevené (relativní) skutečnosti ego svobodnou vůlí vládne – je to však klam, kdy jeden klam vede ke druhému. Proto Bhagaván říká, že: „Dokud trvá individualita, dotud existuje svobodná vůle.“ Následující věta v Bhagavánově odpovědi vede tazatele pryč od teorie k praxi:

Bhagaván: Nejdříve zjistěte, kdo je ten, kdo vládne svobodnou vůlí či komu je vše předurčeno a v tomto stavu pak zůstávejte. Pak je obojí (svobodná vůle i předurčení) překročeno. To je jediný smysl debat na toto téma. Kdo se teď zabývá těmito otázkami? Zjistěte to a spočívejte v míru.

 

Bhagaván: Skutečně jsme všichni sat-čit-ánanda (bytí-vědomí-blaženost). Představujeme si však, že jsem spoutáni (osudem) a že nám přináleží všechna tato utrpení.

Dotaz: Proč si to představujeme? Proč k nám stav nevědomosti přichází?

Bhagaván: Zjistěte sám u sebe, ke komu ona nevědomost přišla a zjistíte, že k vám nikdy nepřišla, že jste vždy sat-čit-ánanda. Člověk prochází nejrůznějšími druhy askeze, aby se stal tím, čím už je. Veškerá snaha je tu prostě proto, aby se člověk zbavil dojmu, že je omezený a spoutaný utrpením samsáry (života).

Dotaz: Jestliže je předurčeno, že se stane, co se má stát, má modlitba či úsilí nějaký smysl, nebo máme být nečinní?

(AO) Tohle je zhuštěná podoba otázky, kterou Bhagaván nesčetněkrát dostal. Odpověď je typická tím, že nevysvětluje teorii, ale říká, co se má dělat.

Bhagaván: Jsou jen dva způsoby, jak si podmanit osud, nebo být na něm nezávislý. Jedním je zkoumat, kdo trpí osudem a objevit, že osudem je podmaněno pouze ego a že toto ego neexistuje. Druhým způsobem je zničit ego naprostým sebeodevzdáním se Pánovi se slovy: „Ne já, ale ty – ó můj Pane,“ při uvědomění si naší bezmocnosti. Je to odložení pocitu „já“ a „mé“ s tím, ať Pán s vámi činí, jak mu libo. Sebeodevzdání není nikdy úplné, pokud si stoupenec od Pána něčeho žádá. Pravé podrobení se představuje lásku k Bohu pro lásku samotnou, a ne kvůli něčemu jinému, dokonce ani ne kvůli spáse. Jinak řečeno – pro podmanění si osudu je nezbytné úplné vymazání ega a je jedno, zda se toho dosáhne prostřednictvím sebezkoumání nebo cestou lásky.

 

Dotaz: J. Krišnamurti učí metodě bdělého uvědomování bez úsilí, a to jako něčeho, co je odlišné od cílené meditace. Může nám Bhagaván laskavě vysvětlit, jak nejlépe meditovat a jaký si zvolit objekt meditace?

Bhagaván: Bdělé, úsilí prosté uvědomování je naší skutečnou podstatou. Když dokážeme do tohoto stavu dospět a přebývat v něm, pak je všechno v pořádku. Člověk ho však nedosáhne bez úsilí, bez snahy o záměrnou meditaci. Odvěké vásány (skryté tendence) stáčejí mysl k vnějším objektům. Všechny tyto myšlenky musí být dány stranou a mysl se musí stočit do nitra, což pro většinu lidí vyžaduje úsilí. Přirozeně že každý učitel a každá kniha nabádají aspiranta k tichu. To však vůbec není snadné. Právě proto je úsilí třeba. I kdybychom nalezli někoho, kdo dosáhl tohoto svrchovaného stavu ztišení (bez úsilí – pozn. překl.), můžete si být jist, že nezbytné úsilí bylo vykonáno v předchozím životě. Takže bdělého, úsilí prostého uvědomování je dosaženo jen po cílené meditaci. Tato meditace může pracovat s tím, co na vás nejvíce působí. Zjistěte, co vám pomáhá zadržet všechny myšlenky a při své meditaci to použijte.

(AO) Bhagaván v této souvislosti citoval pár veršů Thajumanavara, velkého tamilského světce a básníka, jejichž hlavní myšlenka zní: „Když se ztišíte, výsledkem bude míruplná blaženost. Ale ať tuto pravdu říkáte mysli sebevíc, tak mysl neztichne. Je to mysl, která říká mysli, že se má utišit, čímž dosáhne blaženosti – tímto se však ničeho nedosáhne. Ačkoli to říkají všechna svatá písma a slýcháme to denně od velkých světců, a dokonce i od našeho gurua, nikdy se nezklidníme. Místo toho zabředáme do světa máji (iluze) a smyslových objektů. Proto je pro dosažení bezusilovného stavu ztišení nutné vědomé a cílené úsilí.“

A tak tomu vskutku je. Dokud není dosaženo svrchovaného, úsilí prostého stavu, je nemožné, aby člověk úsilí nevyvíjel. Přinutí jej k tomu jeho přirozenost. Podobně to v Bhagavadgítě vyprávěl Šrí Krišna Ardžunovi, že jej přinutí bojovat jeho vlastní přirozenost.

 

Otázka: Mám se snažit úsilí vůbec nevyvíjet?

Bhagaván: Momentálně je nemožné, abyste se obešel bez úsilí. Když jdete hlouběji, je nemožné úsilí vyvíjet. Dokážete-li být tichý bez zaplétání se do jiných záležitostí, je to správné a v pořádku. Ale když to nejde, tak jaký mají smysl aktivity, které nevedou k realizaci? Dokud jste nucen být činný, nevzdávejte se snah o uvědomění si Já.

Meditace je boj. Jakmile začnete meditovat, ostatní myšlenky se shluknout, seberou sílu a snaží se přemoci onu jedinou myšlenku, které se snažíte držte. Tato myšlenka se musí posílit opakovanou praxí. Jakmile zesílí, budou ostatní myšlenky zahnány na útěk. To je bitva, která se při meditaci vždy odehrává.

Dokud trvá ego, je úsilí nezbytné. Jakmile ego zmizí, činnosti se stanou spontánní.

 

Bhagaván: Nikdo neuspěl bez úsilí. Zvládnutí mysli není vaším dědičným právem. Těch pár, co uspělo, za to dluží své vytrvalosti.

 

(AO) Otázka na Bhagavána občas nabrala podobu zřetelného rozporu nikoli mezi úsilím a předurčením, ale mezi úsilím a Milostí. To kvůli těm, kteří se ptali, k čemu je úsilí, když realizace závisí na Milosti Boha či gurua. Ale ve skutečnosti mezi úsilím a Milosti žádný rozdíl není, jak to vyjeví následující citace.

Otázka: Říká se, že realizace dosáhnou jen ti, kteří jsou k ní vyvoleni. To je dost pesimistické.

Bhagaván: Znamená to jen tolik, že uvědomění Já nemůžeme dosáhnout naší mysli, bez boží pomoci.

 

Otázka: Je pro to, aby zmizela nevědomost, nutná Milost?

Bhagaván: Samozřejmě, ale Milost je tu vždy. Milost je Já. Není to nic k dosažení. Vše, co se vyžaduje, je poznat její existenci. Slunce představuje čistý jas, nezná temnotu, i když ostatní říkají, že temnota prchá, když se sluneční záře dostaví. Nevědomost, podobně jako temnota, je jen zdání, není skutečná. Proto se říká, že neskutečnost nevědomosti zmizí s poznáním této neskutečnosti.

Slunce září a vy jste obklopen slunečním svitem. Pokud však pořád slunce nevidíte, musíte se na něj přímo podívat. Stejně tak lze Milost objevit jen úsilím, ačkoli je stále zde.

 

Otázka: Člověk si boží Milostí nemůže být zcela jist.

Bhagaván: Když nezralá mysl nepociťuje boží Milost, neznamená to, že Milost není přítomná. (Kdyby Milost nebyla vždy přítomná) vedlo by to k závěru, že Bůh občas není milostivým, což je stejné jako říci, že přestává být Bohem.

 

Otázka: Upanišady praví, že átman pozná ten, koho si átman zvolí. Proč si má átman vůbec někoho vybírat? A i kdyby, tak proč konkrétní osobu?

Bhagaván: Když vyjde slunce, některá poupata rozkvetou, jiná nikoli. Viníte z toho slunce? Zároveň ale platí, že poupě nemůže rozkvést samo od sebe, Potřebuje k tomu sluneční světlo.

 

Otázka: Jestliže je svrchované bytí všudypřítomné, jak jste prohlásil, pak by jeho realizace neměla být nijak obtížná. Písma však tvrdí, že bez Milosti Pána jej nelze dokonce ani uctívat, natož jej realizovat. Jak je tedy možné, aby člověk realizoval Já či svrchované bytí svým vlastním úsilím, a přitom se obešel bez jeho Milost?

Bhagaván: Neexistuje čas, kdy by svrchované bytí bylo neznámo či nerealizováno, protože ono je jediným a je totožné s Já. Milost Pána čili anugraha je totéž jako vědomá bezprostřednost jeho božské přítomnosti – prasannata – což představuje, jinak řečeno, osvícení či vyjevení. Naše neznalost této sebe-projevující se bezprostřednosti božské přítomnosti není naproti tomu žádným důkazem (její neexistence – pozn. překl.). Jestliže sova nevidí slunce, které osvětluje celý svět, je to chyba slunce? Není to vada zraku ptáka? Když nevědomý člověk nepoznává vždy zářící átman čili Já, lze to připisovat podstatě samotného átmana? Není to následek jeho vlastní nevědomosti? Svrchovaný Pán je věčnou Milostí, a protože je věčný, tak projevení Milosti není vázáno na nějaké konkrétní období nebo příčinu.

Milost není něčím, co je mimo vás. Za vaší ryzí touhou po Milosti je vlastně Milost, která ve vás právě pracuje.

 

Stoupenec: Nezáleží úspěch na Milosti gurua?

Bhagaván: Ano, ale není onou milostí samotná vaše praxe? Plody této praxe vzejdou samočinně. V Kaivalja Navaníta je verše, kde se praví: „Ó guru! Vždy jsi byl se mnou, zrod za zrodem jsi na mě dohlížel a určoval moji cestu až k osvobození.“ Já se vhodný okamžik projevuje vně jako guru, ale jinak zůstává vždy uvnitř a činí, co je třeba.

Stoupenec: V průběhu své praxe zjišťuji, že pokud se mě nezmocní Bhagavánova Milost, tak nemohu uspět.

Bhagaván: Milost gurua je tu vždy. Vy si představujete, že je to cosi někde na nebesích, odkud musí sestoupit. Ve skutečnosti je ale uvnitř vás, ve vašem nitru a v okamžiku, kdy ponoříte mysl do jejího zdroje nebo ji s tímto zdrojem sloučíte, vytryskne ve vás Milost jako pramen.

 

Jen ti, co neznají zdroj osudu a svobodné vůle, se budou přít o to, co převládá. S poznáním, že Já je jediným zdrojem jak osudu, tak i svobodné vůle, se osvobodí od obojího. Budou se pak do tohoto sporu ještě kdy zaplétat? (Čtyřicet veršů o skutečnosti, v. 19)